Proč nezůstat s tím kdo vás miluje, když ten koho milujete vy je pryč...

Květen 2009

Nový fotečky NM

28. května 2009 v 21:56 | Ivetk@ |  NM Galerie

Nový Poster z Nového Měsíce

25. května 2009 v 18:46 | Ivetk@ |  NM Poster
Novej poster a jako že je fakt suprovej... když se na to tak podívám příjde mi jako by Jacob Bellu před Edwardem chránil aby jí nemohl ublížit ale kdo to četl moc dobře ví jak to všechno dopadne...


Šťastně i po smrti - Kapitola 4. Návštěva...

25. května 2009 v 18:25 | Ivetka |  MF Šťastně i po smrti
Další kapča... opět z pohledu Belli...

Týden utekl jako voda a po Edwardovi nebyli pořád ani stopy jenže Volturiovi už byli nedaleko. Seděla jsem nahoře u sebe v pokoji a čekala až konečně přijdou tolik jsem se bála co se bude dít a jak to všechno vlastně skončí. Jedna část mého já si přála aby se Edward vrátil a byl tady semnou ale moje druhá část nechtěla aby mě musel Edward pořád zachraňovat. Nestála jsem o jeho soucit a lítost rozhodl se odejít a já nechci aby tady s námi byl proti své vůli. Poslední týden jsem si začala pohrávat s myšlenkou přece jen odjet do Voltery, kolik problémů by se tím vyřešilo. Edward by se vrátil ke svojí rodině, k žádnému boji by nedošlo a já už bych nepůsobila žádné problémy těm které miluju. Tenhle plán ale nemohl vyjít, Alice a s ní i celá rodina byla proti tomu ale já věděla, že když svůj plán přednesu před Volturiovými jako svojí volbu nebudou s tím moc nic udělat tím je ochráním. Teď jsem mohla jenom čekat, nikdo z rodiny netušil jak to dopadne a jestli Edward příjde ani Alice nedokázala s určitostí potvrdit jak to bude všechno pokračovat jednak kvůli vlkodlakům kteří ji oslepovali a taky protože ještě nepadlo rozhodnutí. To byla moje jediná šance dokud je Alice slepá můžu vymýšlet svůj plán.

Seděla jsem nahoře v pokoji když se můj mobil rozezvonil okamžitě jsem podle vyzvánění poznala, že je to Jacob. Tak dlouho jsme se neviděli aspoň že existujou ty telefon. Zvedla jsem telefon. "Ahoj Jaku." pozdravila jsem ho. "Ahoj Bells, tak jak se máš?" Ptal se mě Jacob. Věděl o mém stavu sice ho neschvaloval ale nemohl s tím už nic udělat. "Mám se dobře a co ty?" Ptala jsem se ho na oplátku. "Mám se fajn ale kvůli tomu si mě asi nesháněla nebo si chtěla jen tak hloupě tlachat?" Chtěl vědět Jacob. Znal mě až moc dobře. "No, mám prostě strach bojím se jak to všechno dopadne. Volturiovi jsou skoro tady a já nechci aby došlo k boji. Ty si to nedovedeš představit ani by k boji nemuselo dojít pokud by Aro chtěl Jane a Alec by nás všechny vyřídili během mrknutí oka." Chrlila jsem na Jacoba svoje pochybnosti. "Bello to bude dobrý, ta vaše vědma přece nevidí žádný boj tak se uklidni mysli na toho prcka. Já vím je to sice dítě tý pijavice ale je to taky část tebe a tebe miluju." Řekl mi Jacob. Věděla jsem co ke mě cítí ale myslela jsem si že jeho city ochabnou až se vdám a teď jsem dokonce těhotná a on mě stejně miluje i s dítětem svého nepřítele a soka. Věděla jsem co všechno láska dokáže bez ní bych Edwardovi neodpustila jak mě tehdy opustil ale věděla jsem, že když se vrátí teď je tady pořád šance že mu odpustím jenže on se nevrátí. "Jacobe ty jsi neskutečný, dokážeš pochopit, že tohle není jako tehdy s těmi novorozenými? Volturiovi jsou cvičení celá staletí, copak nikdo nevidíte, že v boji proti nim nemáme šanci?" Nedala jsem se odbít a dál jsem se mu snažila ukázat kolik nebezpečí nám hrozí. "Bello, no tak věř nám trochu tohle zvládneme a stejně ještě není rozhodnuto jak řekla ta tvoje kamarádka tak buď v klidu oni sami nevědí co se stane až sem přijdou. Problémy řeš až nastanou i když ty je neřeš vůbec mysli chvíli na sebe, a když nedokážeš myslet na sebe mysli na svoje dítě." Uklidňoval mě Jacob. "Dobře tedy ale musíme mít nějaký plán kdyby to nevyšlo." Dodala jsem. "Neboj my něco vymyslíme ale tebe jim určitě nedáme." Pronesl Jacob a mě jako by se najednou udělalo špatně měla jsem před očima scénu kde byli všichni mí blízcí mrtví jen pro moji záchranu. Okamžitě jsem se snažila ten obraz vymazat ze své mysli. "Bello?" Mluvil na mě Jacob nervózním hlasem z telefonu. "Promiň nějak jsem se zasnila." Odpověděla jsem. "Jo nevymlouvej se zase vymejšlíš nějaký šílený plány jako tehdy s tím úlomkem kamene co?" Ptal se. "No tak jo Jacobe dostal si mě." Pronesla jsem. "Bello buď hodná slib mi to." Prosil Jacob. "Dobře slibuju budu hodná." Slíbila jsem mu. "Proč není všechno jako dřív tehdy to bylo všechno tak jednodušší." Pronesl smutně Jacob. "Já vím ale už se to stalo tak to musíme brát jak to je." Odpověděla jsem mu. "Je mi to líto Bello ale budu muset končit jinak asi usnu, máme teď nepřetržité hlídky je to docela záhul." Oznámil mi Jacob. "Dobře Jaku tak dobrou noc a hezky se vyspi." Popřála jsem mu a típla telefon. Pořád jsem seděla nahoře když Alice začala všechny svolávat dolů do haly a já začala tušit že můj čas vypršel.

Seděla jsem na gauči z jedné strany Rose a z druhé Emmettem kteří také čekali až se ve dveřích objeví první z nich. A opravdu během okamžiku se dveře otevřeli a dovnitř vstoupil Demetri a Felix. Opět mě překvapilo jak jsou jejich obličeje bledé ale přesto krásné jejich karmínové duhovky mě však stále děsili jako při našem prvním setkání. Za nimi se objevila Jane a Alec kteří doprovázeli Ara. Marcus a Caius měli svoji ochranku upíry které jsem už viděla před třemi lety ve Volteře ale neznala jsem jejich jména. "Carlisle, tak rád tě vidím." promluvil Aro na Carlisle jen co se rozhlédl po pokoji. "Taky tě rádi vidíme Aro." odpověděl Carlisle za nás za všechny. Všimla jsem si jak téměř všichni upírají své pohledy jenom na mě, když jsem si spočítala kolik jich je bylo mi jasné že sami nemáme šanci s pomocí vlků už by mohl být boj vyrovnanější ale nemohli jsme vědět jestli to jsou všichni, možná se někteří schovávají někde v lesích aby mohli využít moment překvapení a zničit nás kdyby se Aro rozhodl skoncovat to s námi. "Bello, ty mě nepřestáváš překvapovat nejprve tvoje dokonalá imunita vůči naším darům a teď dokonce čekáš dítě s upírem." Promluvil Aro tentokrát ke mě. Srdce mi bušilo jako o život a nám možná o život i šlo. "Ale nikde nevidím Edwarda to od něj není moc hezké že se opozdil." pronesl Aro a mě přišlo jako bych z jeho hlasu slyšela povýšenost a výsměch. Jako by moc dobře věděl, že Edward je pryč a nikdo neví kde je. Můj pohled zabloudil k Alici a docela mě zarazil její výraz, všichni se tvářili vážně ale Alice se usmívala, musela mít nějaké vidění ale teď se nedozvím jaké, budu muset počkat až tohle přivítání skončí a Volturiovi vynesou svůj rozsudek. Jenže pak už může být pozdě a já se stejně nedozvím co jí přimělo v téhle vypjaté chvilce k úsměvu. Dál jsme seděli v hale a poslouchali Arovu snahu o divadílko. Po chvíli se ale všechny pohledy upřeli někam za mě a já se bála otočit. Kdo tam mohl být, že by se do domů plného upírů odvážila smečka vlkodlaků nebo že by zbylá armáda Volturiových? Srdce mi bušilo jako o život až jsem se začínala bát že mi snad vyskočí z hrudi. "Omlouvám se Aro, že jsem se zdržel ale musel jsem ještě něco zařídit." ozval se za mnou známý hlas. Myslela jsem si, že jsem si ho vymyslela, že už jsem se zbláznila, slyším opět svoje hlasy. Jenže Aro mě vzápětí přesvědčil, že to není žádná moje halucinace ale holá skutečnost. "Edwarde, konečně si tady už jsme se báli, že nepřijdeš." Oslovil ho Aro. V tu chvíli jako by se moje srdce zastavilo. "Edward je tady..." mi najednou proběhlo hlavou...




Šťastně i po smrti - Kapitola 3. Sen...

19. května 2009 v 8:40 | Ivetk@ |  MF Šťastně i po smrti
Tohle je třetí kapitola mojí nový povídky je to z pohledu Belli tak snad se vám bude líbit a piště komety...

Bloudila jsem se svým dítětem v náručí po temných ulicích Voltery nevěděla jsem kam se před nimi schovat. Hledala jsem ukrýt nebo někoho kdo by mi pomohl, doufala jsem že pro mě někdo z mojí rodiny příjde ale zatím se nikdo neobjevil a nebo je už možná dostali ale na to jsem nechtěla myslet. Procházela jsem kolem temné uličky a měla pocit že mě někdo sleduje, najednou mě někdo chytil a zatáhli do temnoty. Zakryl mi ústa abych nemohla křičet, cítila jsem chlad vycházející z jeho kůže v hlavě mi vířili myšlenky. "Co když je to Felix nebo Demetri nebo někdo jiný z Volturiových." ptala jsem se sama sebe. Kolem temné uličky zrovna projelo auto s kouřovými okny, museli to být oni ale auto nezastavilo takže můj zachránce nebyl od nich. Pocítila jsem úlevu a otočila se abych konečně viděla do jeho obličeje. Zalapala jsem po dechu když jsem ho poznala. "Edwarde?" oslovila jsem ho. Podívala se na mě, pohladil mě po tváři a usmál se. "Neboj zvládneme to. Teď jdi k bráně čeká tam na tebe Alice" řekl mi klidným hlasem. "Edwarde počkej chci s tebou mluvit slyšíš..." volala jsem na něj ale on jako by mě neslyšel jen se na mě pořád usmíval a vzdaloval se mi. "Edwarde... Edwarde..." křičela jsem.

"Bello vzbuď se to je jenom sen, no tak vzbuď se." mluvila na mě Rose a snažila se mě probudit. Neochotně jsem otevřela oči a dívala se do jejího dokonalého obličeje. Cítila jsem jak mi slzy tečou po tvářích. "Bello jsi v pořádku?" ptala se mě Rose. "Jo jsem v pohodě. Co tady vůbec děláš." ptala jsem se já. "Křičela si ze spaní, pořád si volala Edwarda." oznámila mi a pohladila mě po čele. Vybavila jsem si co se mi zdálo a vzpomněla jsem si i na Edwardova slova. Jenže to byl jenom sen ale pamatovala jsem si na hlasy které jsem slýchala když Edward odešel poprvé a to mi dávalo naději, že se přece jen vrátí a všechno dobře dopadne. Tehdy mě napadlo, že i když Edward odešel pořád jsme spolu byli spojeni pouto které mezi námi bylo nešlo porušit a teď je to pouto ještě silnější naše dcera ho prohloubila. Ležela jsem tam Rose seděla vedle mě a držela mě za ruku. "On se vrátí uvidíš Emmett, Jasper a Alice ho určitě najdou. Teď zase spi." chlácholila mě Rose. Musela jsem zase usnout protože když jsem se vzbudila slunce už nakukovalo do okna mého pokoje. Vstala jsem z postele a zamířila do koupelny dala jsem si sprchu a pak jsem se snažila sejít schody dolů do haly. Ledové ruce mě zvedly do vzduchu a v mžiku jsem seděla na pohovce v hale. "Neměla by ses moc namáhat, příště stačí říct." Řekla mi Rose. Sedla si vedle mě a zapnula televizi věděla jsem, že ačkoliv se dívá na obrazovku vůbec televizi nesleduje. "Rose... myslíš že ho najdou a přivedou zpět v čas?" Ptala jsem se. "Neboj oni to zvládnou musíš jim věřit. Edward tě sice opustil ale ví co musí udělat." Odpověděla mi Rose. Mělo to asi znamenat, že se vrátí aby splnil svoje povinnosti a možná semnou i zůstane ale jenom proto aby splnil to co se po něm žádá. "O to já ale nestojím nechci aby semnou zůstával jenom kvůli naší dceři, pokud už mě nemiluje půjdeme každý svojí cestou. Nebudu ho nutit do něčeho co nechce." řekla jsem Rose. "Bello, to snad nemůžeš myslet vážně. Ty a Edward k sobě patříte a on to ví." chlácholila mě Rose. Nechtěla jsem dál mluvit na tohle téma, nechtěla jsem mluvit o Edwardovi. Seděli jsme s Rose v hale dlouho dívali jsme se na televizi ale už jsme nemluvili bála jsem se dalšího rozhovoru o Edwardovi o to jsem opravdu nestála. Co já vím co se bude dít až sem přijdou Volturiovi, možná mě odvedou do Itálie a nebo taky ne ale je to dost pravděpodobné. Nechápala jsem proč se všichni tolik snaží přivést Edwarda zpátky jako by jeho přítomnost něco změnila. Jistě pokud by přišlo na nějaký boj byl by určitě Edwardův dar velkým přínosem a výhodou ale kdo nás ochrání před Jane. Jenže pak jsem si vzpomněla na svůj sen. "Byl to jen sen nebo přece jen nějaký vzkaz od Edwarda?" Ptala jsem se sama sebe.

Rose mi připravila jídlo k obědu a kelímek s krví pro malou. Z té krve se mi dělalo špatně ale bych pro svojí dceru neudělala. Po obědě se vrátili i ostatní podle jejich výrazů mi bylo jasný že Edwarda nenašli a nebo se jim ho nepovedlo přesvědčit aby se vrátil. "Ahoj tak jak jste se dneska měli?" ptal se Emmett a hned se hrnul k Rose aby jí obejmul. Raději jsem přehlížela jejich objímání bylo mi líto, že já se nemám ke komu stulit, nemám tady tu správnou osobu která by mi řekla že bude všechno dobré a teď jsem ani nevěděla jestli někdy ještě nějaké MY s Edwardem vůbec budeme. Jasper vycítil mojí úzkost a vzápětí se v místnosti rozpoutala poklidná nálada. Jen jsem se ně podívala a usmála. Lehce pokynul hlavou a zmizel někde nahoře za Alicí. "Tak co Bello nenudila tě Rose?" ptal se mě Emmett. Skoro jsem zapomněla že ti dva tam pořád sedí. "Vůbec jsme se nenudili." odpověděla jsem s úsměvem a už jsem přemýšlela jak zmizím nahoře ve svém pokoji. Nechtěla jsem se před nimi schovávat ale jejich láska z nich naprosto vyzařovala a moje potrhané srdce to nemohlo vydržet.

Dopoledne bylo pryč a mě zbývalo celé odpoledne abych mohla přemýšlet o svém šíleném osudu. Teď už jsem ležela nahoře v pokoji a pokoušela se dovolat aspoň Jacobovi. Chtěla jsem si s ním promluvit o tom jejich nápadu připojit se k nám a hlavně jsem doufala, že by mohl přít na nějaké neutrální místo a popovídat si semnou. Jenže když konečně Billy zvedl telefon řekl, že je Jacob zrovna na hlídce ale až prý příjde domů vyřídí mu aby mi zavolal. Usoudila jsem, že se budu nudit celý zbytek dne než mě zase přemůže ospalost. Zapnula jsem si tedy rádio a poslouchala nějaké cédéčko které mi přinesla Alice jako poslední naprosto nejlepší kousek hudební scény. Musela jsem uznat že to byla docela příjemná hudba. Jen jsem tam tak ležela zaposlouchaná do hudby a pomalu ale jistě usínala. Poslední dobou jsem byla schopná usnout všude, moje malá dceruška mi brala hodně síly. Alice mě přišla zkontrolovat ale to už jsem neměla daleko ke spánku takže přes mě přetáhla deku a zase odešla...


Šťastně i po smrti - Kapitola 2. Máme problém...

10. května 2009 v 1:15 | Ivetk@ |  MF Šťastně i po smrti
Stále z pohledu Belli ale plánuju i jinej pohled...

Dny ubíhali a dítě rostlo. Carlisle každý den kontroloval můj zdravotní stav, po fyzické stránce jsem byla v pořádku já i dítě jen moje psychika dostávala docela zabrat. Alice mi každý den nosila nové oblečky a hračky opravdu toho bylo strašně moc, všechno co nakoupila už zabíralo skoro celý náš pokoj a vedlejší pokoj pro hosty k přeplněnosti neměl daleko.

"Bello, Bello kde jsi?" Volala Alice už z haly a já věděla, že určitě nakoupila další hromadu věcí. V mžiku byla Alice u mě v pokoji a ukazovala mi růžovoučké dupačky, strašně přeslazené na můj vkus ale ona si prostě nedala říct. "Alice, proč pořád kupuješ další a další oblečky, vždyť to ani všechno neunosí. Pokud tedy neplánuješ jí převlékat každou hodinu."Ptala jsem se jí ale ona jen pokrčila rameny a už tahala z tašky další košilky s volánky, malinké botičky a další dupačky. Ze začátku mi to přišlo strašně roztomilé ale když už to zabíralo šest krabic přestalo mě to bavit. "Ale no tak Bello, není obvyklé aby upíři měli děti a já svoji neteř hodlám rozmazlovat a hlavně hodlám rozvíjet její smysl pro modu už od mala, když s tebou mi to nejde." odpověděla mi Alice. Seděla jsem tam a přestala vnímat její komentování každého kousku který koupila, zakoukala jsem se z okna a moje myšlenky se okamžitě zatoulali hodně daleko do minulosti. Vzpomněla jsem si na Aliciny nákupy pro mě ještě před svatbou. To bylo ještě všechno v naprostém pořádku, byla jsem šťastná a měla jsem si vzít lásku svého života, plánovali jsme spolu zůstat až do konce věčnosti a řešit problémy které přijdou spolu ale to se nám jaksi nepovedlo. "Bello kde zase jsi? Posloucháš mě vůbec?" Vytrhla mě Alice z mých myšlenek a tak mě vlastně zachránila od kruté bolesti. "Ty víš kde jsem." Odpověděla jsem jí. Dívala se na mě a skoro mi připadlo, že se jí chtělo brečet ale její oči nemohou ronit slzy takže bych asi stejně nepoznala kdyby brečet začala. Byl to jen takový pocit. "Já vím, že ti chybí ani nevíš jak strašně bych si přála aby se vrátil a mohla jsem mu osobně nakopat za to co udělal. Chová se jako malej kluk a pak, že on je rozumnej." Rozčilovala se Alice. Věděla jsem jak jí to štve brala to od něj jako zbabělost a já vlastně taky při prvním problému který nastal utekl tohle opravdu dělaj jen malý děti. "Je to jeho volba ať si dělá co chce pro mě umřel." Řekla jsem odhodlaně ale stejně jsem měla co dělat abych se nerozbrečela. Alice se na mě podívala a věděla, že brát ho jako mrtvého je pro mě lepší než o něm mluvit a poslouchat jak mu všichni vyčítají co udělal, bylo to jeho rozhodnutí. "Alice jsem unavená půjdu si dát sprchu a spát." Řekla jsem a taktně jí vypakovala ze svého pokoje.

Potřebovala jsem se uvolnit a sprcha byl skvělý způsob, teplá voda uvolňovala moje stuhlé
svaly a špatná nálada jako by s ní odtékala pryč. Naprosto uvolněná jsem si lehla do postele a téměř okamžitě usnula. Ráno jsem si ani nepamatovala co se mi zdálo ale když jsem otevřela oči seděla už Alice s Rose v nohách mé postele každá v jednom rohu. "Bello, myslím že máme problém." Začala Alice. "Jaký zase problém, v obcháďáku došli růžové dupačky?" Pronesla jsem vtipně ale mému vtipu se ani jedna nezasmála věřila jsem, že aspoň Rose se začne smát ale ono nic. "No, myslím si že pro Alici by to asi byl problém ale máme ještě větší problém." Dodala Rose stále s vážný výrazem. "Volturiovi." Odpověděli obě současně. V tu chvíli jako by mi přestalo tlouct srdce. "Volturiovi? A co chtějí?" Ptala jsem se. "Včera večer padlo rozhodnutí asi do týdne jsou tady. Dozvěděli se o tvém stavu a chtějí se přesvědčit jestli je to pravda a jestli je Edward otcem." Začala Alice s vysvětlováním. "Alice nechoď kolem horké kaše. Vědí že malá je jeho a chtějí vás obě nejlépe všechny tři ale oni nevědí, že tady Edward není." Vysvětlila mi naprosto jasně Rose. Tehdy už jsem fakt neměla daleko k tomu abych dostala srdeční kolaps. Volturiovi ve Forks a to jenom kvůli mě a mojí dceři! To je snad jenom děsivý sen. "Co budeme dělat?" Ptala jsem se. "Budeme se je snažit přesvědčit, že dítě není nijak vyjímečné ale to zatím nevíme a jestli bude mít opravdu nějakou schopnost šance aby vás tady nechali je takřka nemožná. Tebe chce Aro určitě a tvoji dceru taky jste pro něj až moc lákavá anomálie našeho a lidského druhu." Dodala Alice. "Myslím, že by jsme měli sehnat Edwarda tohle už se ho týká a jestli ani za takovýhle podmínek není schopný se vrátit tak ať si mě nepřeje jestli ho budu muset jít hledat." Řekla rozzlobeně Rose.

Pak jsem je nějak přestala vnímat měla jsem před očima černo vzbudil mě až Carlisův sametový hlas. "Bello, Bello, co je s tebou?" Volal na mě. Otevřela jsem oči, v mém pokoji se sešla celá rodina jejich starostlivé pohledy se nedali přehlédnout. I na Emmettově věčně vysmáté tváři se objevili starosti. "Konečně si se probrala. Tohle už nám nedělej." Kárala mě Esme. Jen jsem přikývla. Celý den jsem musela ležet v posteli a odpočívat Alice a Rose mě obskakovali až mi to chvílema připadalo otravné, jako bych byla malé dítě a nedokázala se o sebe postarat sama. Dívala jsem se na televizi, když do pokoje vešel Jasper se znechuceným výrazem. "Já vím už jsem to viděla a Bella už to taky ví." Řekla Alice protože už jsme obě věděli co nám chce Jasper říct. Vlci se nabídli, že pomohou Cullenovým s obranou kdyby se Volturiovým chtělo bojovat. Né, že by jejich pomoc nějak extrémě srovnala početné rozdíly. Vlci se sice ukázali jako skvělý bojovníci už v boji s novorozenými ale proti cvičeným Volturiovým nebudeme mít šanci. Začala jsem uvažovat na nápadem se obětovat a přece jenom odejít do Voltery že jsem raději svoje myšlenky nedržela víc na uzdě stačila jen malinká myšlenka a Alice hned věděla o mém plánu. "Tak na to zapomeň do žádné Voltery nepojedeš jasné, a nechci aby si vůbec nad takovými hloupostmi uvažovala." Křikla na mě Alice naštvaně. Sklopila jsem oči a radši se nechala přemáhat spánkem aspoň ve snech bych mohla mít klid doufala jsem, že mě nebudou pronásledovat temně rudé oči v černých pláštích jako potom co jsme se vrátili poprvé z Voltery...

Šťastně i po smrti - Kapitola 1. Zlom...

7. května 2009 v 8:39 | Ivetk@ |  MF Šťastně i po smrti
První kapitola mojí nové povídky z pohledu Belli...

Dny za posledního půl roku my připadali pořád stejné, neviděla jsem žádné odlišnosti můj pokoj se neměnil a tak jsem ani nemohla nic poznat. Ze svého pokoje v domě mé nové rodiny jsem moc nevycházela nestála jsem o to vidět jak mě všichni litují a snaží se mě rozveselit, nechtěla jsem se smát, nebyl k tomu důvod. Alice se mě snažila každý den nějak pobavit a konečně vytáhnout ven. Denně sedávala na kraji mé postele a prosila mě abych konečně vyšla ven, jenže já neměla sílu ani vstát. Nedokázala jsem se přimět začít znovu žít bez něj. Alici se lehce mluvilo o překonání bolesti ale jí Jasper neopustil, to já jsem sama a dokonce čekám dítě s upírem...

Edward mi před půl rokem řekl, že to co stalo je moc vážné a nebude to jednoduché pak prostě odešel, nechal mě na všechno samotnou. Prý si musí sám pořádně promyslet co bude dělat dál. "A my? Co bude s námi? Sakra jsme jeho rodina!" Těch prvních pár dnů po Edwardově odchodu jsem jenom ležela schoulená na posteli v naší ložnici a brečela, nedokázala jsem zastavit slzy. Jenže smutek brzy přešel ve vztek a Jasper mě musel nejednou uklidňovat protože jsem nezvládala svoje emoce sama. Záchvaty splínu střídali záchvaty vzteku měla jsem chuť něco rozbít vybít si tu zlost ale nešlo to. Vztekat jsem se nesměla abych tomu drobečkovi nějak neublížila. Začala jsem si uvědomovat, že vztek mi Edwarda nevrátí takže jsem se naprosto soustředila jenom na dítě, naprosto jsem se k němu upnula a stalo se pro mě vším, celý můj dosavadní život se točil jenom kolem Edwarda ale to se muselo změnit.

Pak konečně přišel ten zlom rozhodla jsem se žít dál, Edward sice odešel ale moje nová rodina tady semnou zůstala a já se měla za tři měsíce stát matkou kterou bude moje dítě potřebovat. Rozhodla jsem se odstěhovat si svoje věci z Edwardova pokoje protože mi ho to moc připomínalo a nemohla jsme tam být aniž bych na něho nevzpomínala a nepůsobila si tím jen další bolest. Esme s Alicí pro mě a miminko zařídili nový pokoj který byl jenom náš bez bolestných vzpomínek. Alice se naprosto vyžívala v nakupování oblečků, hraček, nábytku a všeho ostatního zařizování. Rose se stala mým osobním strážcem kdykoliv jsem potřebovala s něčím pomoci byla tam. Znala jsem její příběh a věděla jak strašně moc by chtěla mít svoje vlastní dítě a když už nemohla mít svoje chtěla být aspoň tetou.

New Promo fotka Vlčí smečky

7. května 2009 v 8:27 | Ivetk@ |  NM Poster
Po dlouhý době jsem se rozhodla hodit sem zase nějakou fotečku a to Novou promo fotku Vlčí smečky ovšem bez Jacoba... ;) ZLEVA: Alex Meraz (Paul), Chaske Spencer (Sam) , Bronson Pelletier (Jared), Kiowa Gordon (Embry)


Rozcestník Movie

5. května 2009 v 8:21 | Ivetk@ |  Movie


.:BREAKING DAWN:.

Šťastně i po smrti - úvod

3. května 2009 v 23:48 | Ivetk@ |  MF Šťastně i po smrti
Začala jsem pracovat na nové MF a doufám že se vám bude líbit...


Měli jsme s Edwardem takovou dohodu já si ho vezmu, nechám si zaplatit školné a koupit auto dle jeho výběru, on mě přemění ale před přeměnou splní svůj další slib a to že překročí všechny zatím stanovené meze v našem vztahu. Všechny sliby byli splněny a to možná nebyl zas tak dobrý nápad i když na druhou stranu nestalo se zase nic tak hrozného. Jen mě nenapadlo jak to může naše životy změnit nebo dokonce ohrozit...


Rozcestník Fanfiction

3. května 2009 v 14:30 | Ivetk@ |  My fanfiction
.:KAPITOLOVKY:.





.:JEDNORÁZOVKY:.

New záhlaví

2. května 2009 v 23:51 | Ivetk@ |  .:I am Ivi:.
Ahojda tak jsem se konečně dokopala k tomu udělat si nový záhlaví... není to zrovna nic světobornýho ale mě se líbí... zítra to ještě doladím

Co se týče povídky nad dalším pokračováním se musím ještě zamyslet nějak mi dochází nápady...
Ale možná vás potěší, že sem přihodím ještě jinou FF měla jsem jí už mrtě dlouho v Compu a nevěděla jestli jí sem dát nebo ne...
každopádně musím jí ještě rozšířit aby to nebyla jenom jednorázovka protože, když jsme si jí dneska četla napadlo mě toho dost co by chtělo změnit...
V příštím týdnu bych sem mohla hodit úvod...